Pexeso pro děti
na prázdniny

Za pár korun spoustu legrace
a ještě dětem cvičíte paměť.
Kód: NaPrazdniny

199 s kódem
15.6.2019 Střelecký ostrov. Choreografii vytvořily Rena Milgrom Hana Strejčková a Kateřina Molčíková. Hudba Hearn Gadbois a Tomáš Kerle.
Tanec pro vodu se letos konal na více než 120ti lokalitách světa!

GWD je odvážná umělecká iniciativa zaměřená na kritickou potřebu záchrany pitné vody. Už dnes se odhady pohybují kolem 5 milionů úmrtí ročně způsobených znečištěnou vodou. V roce 2025 bude více než polovina světové populace čelit problémům souvisejících s vodou. GWD je modelem, jak prostřednictvím umění upozornit obyvatelstvo a vytvořit povědomí o problémech životního prostředí. Je také výzvou, jak lidi sjednotit, aby společně nacházeli řešení. Účastníci i diváci tohoto projektu se dozví, jak je kritická role lidstva v ochranně vodních zásob.Iniciátoři projektu jsou zároveň experty v mezinárodní síti tance a nonverbální komunikace. Vybraní choreografové na jednotlivých místech celé zeměkoule jsou absolventy Institutu pohybových studií Laban/Bartenieff.

V Evropě jsou vybráni choreografové z Německa, Švýcarska, Norska, Francie, Itálie, Belgie,Holandska a České republiky, celosvětově z kontinentů Severní a Jižní Ameriky, Austrálie, Asie a Afriky. Choreografie budou tvořeny pro účastníky místní komunity, tanečníků i netanečníků každého věku a různých pohybových možností. Místa konání jsou označena na mapě webových stránek projektu. Z České republiky byla pro tento projekt oslovena Rena Milgrom. "Letošní choreografii chceme pojmout rituálně. Vycházíme z lokálního problému postupně a drasticky zvětšujícího se sucha. Je potřeba vodu uchovávat a lépe s ní hospodařit. Zabýváme se otázkou nevědomí, znečištění, plýtvání , lidských vztahů a zodpovědnosti."
Jednotlivé tance kolem zeměkoule budou reflektovat důležitost vody jednak z hlediska vnímání místních účastníků projektu a zároveň z hlediska ekosystému , který sdílí celé lidstvo.

Plynutí - tok - jako médium tanečního hnutí může propojit komunitu, stejně jako voda spojuje lidstvo.
Tanec pro vodu chce propojit lokální komunity do té celosvětové, která by měla chránit a zajišťovat, aby všichni lidé měli přístup k čisté pitné vodě, a aby voda, která skrze nás proudí byla blahodárná a ne ničivá.
Převzít odpovědnost, vážit si vody a chránit ji, může snadněji posunout lidi i k jiným způsobům ochrany naší planety. https://www.dancelab.cz/global-water-dances/
více  Zavřít popis alba 
  • 15.6.2019
  • 87 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 1.6.2019
  • 8 zobrazení
  • 0
  • 00
http://masopust.roztoc.cz/

Průvod mezi nebem a zemí, údolím a vrchem, minulostí a budoucností vyráží opět za svou královnou. Maškary se setkají na roztockém zámku, spojí s Únětickými a Suchdolskými tancem na pláni Holého vrchu a zakončí svou cestu zábavou v pravém a nefalšovaném vyhřívaném šapitó.
více  Zavřít popis alba 
  • 16.2.2019
  • 268 zobrazení
  • 0
  • 00
Chorvatsko – ostrov Rab, Suha Punta
31.srpen – 9.září 2018
s Elvou Frouzem a Ivanou Dlohošovou
Týden prázdnin pro duši, radostného a plně probuzeného života. Ve společném mlčení a pozorném naslouchání svému dechu, šumění stromů a moře přichází ztišení mysli. Všemi smysly, celým tělem vnímáme krásu a dobro stvoření. Ráno a pak v noci sedíme na útesech nad mořem a pozorujeme východ slunce nebo hvězdy, posloucháme moře. Chůze po rozeklaných ostrých skalách i plavání mezi nimi vyžaduje absolutní pozornost. To všechno napomáhá ztišení. Praktické starosti- co budeme jíst, kam jít, jak se tam dostat- můžeme odložit díky Ivance Dlohošové a Elvovi.

,,Ostrov Rab patří mezi nejkrásnější oblasti Chorvatska. Leží v Kvarnerském zálivu a je jedním
z ekologicky nejčistších míst, s kamenitými, oblázkovými i písečnými plážemi a průzračným mořem.
Oblast Suha Punta leží nedaleko středověkého městečka Rab, je to hustě zalesněné romantické
místo s vápencovými terasami i odlehlými zátokami.
Program
Ranní sezení kontemplace a meditační cvičení, dopolední program – meditační plavání, meditační
chůze, přednáška, možnost společného oběda v tichu ze zakoupených zásob někde na útesech,
podvečerní sezení a meditační cvičení, noční sezení pod hvězdným nebem. Pro zájemce úvod do
kontemplace, možnost osobních rozhovorů s lektory.
Lektor Elva Frouz
diakon římskokatolické církve, učitel a doprovázející
Jádrem jeho osobní cesty je kontemplace, je žákem Jana Šedivého.
UVEDENÍ DO VNITŘNÍ MODLITBY, ÚVOD DO KONTEMPLACE
Společně s druhými se ponořit do mlčení a za podpory doprovázejícího
objevovat, co obvykle jen tušíme: že jsme skutečně přijati a milováni, že
smíme důvěřovat a být odvážní.
Je to cesta do nitra, která je zároveň cestou do nekonečného prostoru. Je
to cesta do ticha, které obsahuje všechny odpovědi. Je to cesta do samoty mlčení, v níž nalézáme
nejplnější pospolitost.
Cvičení nabízí konkrétní způsoby, jak se této zkušenosti vystavit a jak si ji uchovat i v běžném
životě.
Lektorka Ivana Dlohošová
průvodkyně na cestě kontemplace
certifikovaná terapeutka shiatsu (absolventka Darja
Shiatsu School a mnoha dalších navazujících
seminářů), lektorka čchi-kungu a meditačních
pohybových technik
POHYB V RYTMU DECHU
Vnímat svůj dech, vnímat rytmus, vnímat celostně
svoje tělo. Přítomný okamžik v tichu, klidu i pohybu.
Společně se ponoříme do pomalého pohybu systému čchi-kung, zkusíme posbírat „18 perel ze dna
moře“, pozdravíme každé ráno slunce, budeme prožívat v jednotlivých pozicích „modlitbu těla“,
soustředěni ve středu svého těla, v klidu mysli a v tichém spočinutí duše.
Moře a krajina
Nedaleko hotelu je velký záliv s vápencovými útesy (žebříky do vody, přírodní terasy s borovicemi),
dvě malé mělké písčité zátočiny pro děti, procházkou se dá dojít na oblázkové pláže u hotelu
Carolina a na vzdálenější romantické zátoky, po pobřeží se dá jít kilometry daleko po úzkých
stezkách pralesovitým porostem. Celá oblast Suha Punta je plná zeleně, stromů všeho druhu,
najdete tu borovice, cesmíny, oleandry, fíky, moruše i palmy, divoce rostoucí rozmarýn, levanduli i
vavřín..."
více  Zavřít popis alba 
  • 1.9.2018
  • 29 zobrazení
  • 0
  • 00
František Kupka * 1871 - † 1957, Česká republika, Francie
Český malíř a grafik František Kupka se narodil 23. září 1871 v Opočně. Byl nejstarším z pěti dětí notářského úředníka Václava Kupky. Na podzim roku 1872 získal jeho otec místo obecního tajemníka v Dobrušce, kam se následně celá rodina Kupkových přestěhovala.
Po ukončení základní školní docházky Kupka nastoupil do sedlářské dílny Josefa Šišky, kde se měl naučit sedlářskému řemeslu. Už jako učedník si ale přivydělával malováním vývěsních štítů obchodů, maloval také obrázky různých svatých a pivní tácky. Jeho mistr Šiška byl velkým spiritistou a pravidelně doma pořádal seance, čímž bezpochyby ovlivnil i mladého Kupku. I když se Kupka sedlářem nikdy nechtěl stát, získal 16. června 1887 výuční list.

Svému sedlářskému řemeslu se Kupka po vyučení nevěnoval – místo toho si založil maličkou dílničku, kde maloval. Jeho obrazů si tehdy všiml dobrušský továrník a majitel likérky Josef Archleb, který se za Kupku přimluvil u jeho rodičů, a ti mu nakonec povolili studovat malířství. Kupka tedy v roce 1886 odešel do Jaroměře, kde ho ředitel řemeslnické školy Alois Studnička připravil ke zkouškám na Akademii v Praze. Ještě v tom samém roce byl Kupka na Akademii přijat a při studiích se zabýval především historickými a vlasteneckými tématy.

V roce 1891 Kupka odešel do Vídně, kde studoval na Akademii der Bildenden Künste. Tam maloval hlavně obrazy se symbolickými a alegorickými náměty a také se zde seznámil s okultismem a spiritismem a dokonce byl i spiritistickým médiem. Díky svému talentu získal stipendium ke studiu v Paříži, kam odešel v roce 1895. V Paříži byl přijat na Académii Julian a později také na École des Beaux-Arts, nicméně ke studiu si přivydělával různě – maloval průmyslové plakáty, ilustroval knihy, vytvářel satirické skici a vyučoval theosofii – náboženskou mystickou nauku, která přikládala velkou váhu intuici. .."

,,..Kupkova výjimečná citlivost byla zesílena již v dětství, když mu jako desetiletému chlapci zemřela matka a druhá žena jeho otce neprojevovala příliš nadšení nad jeho výtvarnými sklony. Jeho zvýšené senzitivity si povšiml i jeho sedlářský mistr Josef Šiška a zavedl ho do společnosti spiritistů, kteří se u něj scházeli na spiritistických seancích. Kupka se brzy osvědčil jako výborné médium. Tato praxe se mu skvěle hodila o něco později v době studií na pražské Akademii, kdy jako úspěšné médium získával prostředky na živobytí. Jako spiritistické médium se živil i ve Vídni, kam přišel jako jednadvacetiletý. Kupka přišel do styku se spiritisty i v Paříži, která se mu stala domovem, a praktikoval spiritismus, jen s několika málo výjimkami, po celý svůj život. Celoživotní spiritistické „cvičení“ podmiňovalo Kupkovu vizuální schopnost, rozšiřovalo jeho vnímání o hlubší prostor vědomí, a i když většina médií si nepamatuje, co dělá, mluví či píše ve stavu médijního transu, pro něj tento častý a mnohdy zřejmě i dlouhotrvající ponor do změněného stavu vědomí znamenal extrémní citlivost k sobě samému a tím i stále snadnější schopnost navozovat podobné stavy vědomě. Vědomě vyvolané stavy rozšířeného vědomí produkovaly nádherné vize, které se staly nejdůležitějším zdrojem inspirace Kupkovy umělecké tvorby (viz níže).

Již ve Vídni se snažil nalézt potvrzení svých, jak zjistil, tak výjimečných osobních prožitků, v rozličné literatuře. Četl pojednání astrologická, teosofická i východních náboženství. V Paříži se naučil částečně hebrejsky, řecky a latinsky, jezdil studovat Schliemannovy nálezy do Berlína. Zajímal se o chaldejské a fénické vykopávky, četl knihy o starověku a Bibli. Na Sorbonně navštěvoval přednášky o fyzice, fyziologii, biologii. Cestoval často do Chartres, kde studoval raně gotické umění, a do Bretaně, kde studoval umění keltské. Mnoho času strávil prací na studiích prehistorických maleb v jeskyních v Moustieru (Dordogne), u Les Eyzies i jinde.

Ačkoliv spiritistické hnutí vypadá z dnešního pohledu jako velmi naivní a často zneužívaný pokus o aplikaci praktické duchovnosti, přesto to bylo pro tehdejší evropskou společnost ojedinělé a první všeobecněji rozšířené setkání se spiritualitou. Sám Kupka se přesto, že nezůstal u povrchních seancí a dostal se díky svému cvičení a systematické práci na sobě samém daleko dál, než kterýkoli jeho současník, ke spiritismu, o kterém již později neměl valné mínění, celý život vracel. O rozporuplnosti jeho postoje svědčí i následný citát z dopisu: „Bohužel – nebo to bylo také štěstí – seznámil jsem se opět se spiritisty…“. Kupka se svým hlubinně duchovním přístupem k životu i k umělecké tvorbě kromě vzácných výjimek nikdy nenašel odpovídajícího partnera k dialogu. Právě proto ve své práci média pokračoval celý život.

„Tvorba v umění začíná vizí.“ Kupka, 1913
Vzhledem k tomu, že zážitek vize je verbálně téměř nesdělitelný, je pochopitelné, že zaznamenání takovýchto událostí i niterné touhy po duchovní seberealizaci lze najít i v Kupkově písemné dokumentaci jen poskrovnu. Jedna z Kupkových nejkrásnějších vizí je dokumentována v dopise A. Roesslerovi z roku 1897: „… večer zažil jsem zkušenost rozdvojeného vědomí, přitom jsem měl dojem, jako bych se díval na Zemi zvenčí. Byl jsem v obrovském prázdném prostoru a viděl planety, jak mě klidně míjejí. Potom bylo těžké vrátit se k trivialitám všedního dne…“.

Zájem o spiritismus a tajná učení přivedl Kupku do styku s rakouskými a německými teosofy. Kupka znal Paracelsovy a Kalvínovy spisy a studoval mnoho filosofů od Platona až po Nietzscheho.
Východní filosofie jen potvrzovala nazarénistickou doktrínu kontemplace jako pramene umělecké inspirace. Jako malíř však Kupka zdůrazňoval potřebu sdělovat zkušenost. „Kontemplace je ctnost, poznáváme-li pravdu, ale stane se z ní neřest, jestliže pravdu nesdělujeme jiným.“ napsal v dopise z roku 1894. V roce 1895 se Kupka přestěhoval do Huttledorfu, do jakési komuna, která se řídila pravidly Diefenbachovy praktické filosofie. Patřil k nim vegetariánský život s denními slunečními lázněmi a tělocvikem, který lidé prováděli nazí, filosofické diskuse, kontemplace, hudba a malování. https://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Wilhelm_Diefenbach

Kupka se od té doby náruživě oddával dennímu tělocviku nahý na zahradě, a to za každého počasí, v létě i v zimě, připisoval mu velkou důležitost a provozoval jej až do vysokého stáří.
Vyvozoval závěry o vlivu tělesné kondice, asketismu, spotřebě vína, nikotinu a kofeinu na vnímání barvy. Široce tuto teorii rozvíjel ve své knize v kapitole o barvě: „Poznal jsem sám na sobě pocity skvělé citlivosti k barvě, vyvolané výlučně hygienickou péčí. Ráno se sprchuji a potom, v létě v zimě, cvičím úplně nahý na zahradě. Je to zároveň otužování těla. Je to jako modlitba, s níž se obracím k vycházejícímu slunci, když je za krásného počasí jeho velký ohňostroj doprovázen zpěvem ptáků a do celého mého těla pronikají vůně a paprsky světla. Prožívám tak překrásné chvíle, které tryskají z obrovské klávesnice barev.“

Záblesky barevných skvrn a čar, které popsal svému vídeňskému příteli teosofovi v roce 1895, a které ho provázely celá léta, se neustále pokoušel zachytit v mnoha svých obrazech.
V roce 1924 psal českému příteli:

„Mohu nyní znázornit to, co se dříve v mém duchu pohybovalo jako tajemné, vzdálené vize, které jsem nemohl zvládnout a ani dokonale vnímat...“Vlasta Marek
https://www.citarny.cz/index.php/knihy-lide/autori-a-knihy/fotografie-fotografove/genialni-malir-vizi-frantisek-kupka
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2005 až prosinec 2018
  • 55 zobrazení
  • 0
  • 00
1.den našeho putování.
Metz(Lotrinsko-Lorraine)-katedrála St.Etienne 1240-1552
Reims(Champagne)-katedrála Notre Dame 1210-1345
, bazilika St.Jaques 1190-1290- vitráže Josef Sima 1969, Viera da Silva 1996

2.den našeho putování
Amiens (Picardie) katedrála N.Dame 1220-1269
Beauvois (Picardie) S.Pierre 1210-1272
Rouen(Normandie) katedrála N.Dame 1063-1478

3.den našeho putování
Lisieux (Normandie) basilika St.Terese 1925-51, Lisieux katedr. S.Pierre 1170-
Caen(Normandie)- Abbayes St.Etienne- aux Hommes 1063-
Bayeux(Normandie)katedrála N.Dame 1077-1150

4.den našeho putování-
Omaha Beach(Normandie) památník spojenecké invaze 1944
Coutances (Normandie) katedrála N.Dame 1056, 1180-1270

5.den našeho putování-
Mont Saint Michel (Normandie)
St.Malo (Normandie)

6.den našeho putování
Chartres (Isle de France)-katedrála N.Dame1194-1260
Orleans- katedrála S.Croix 12781329,1601-1829

7 .den našeho putování-
Bourges (Berry) katedrála
Vezelay (Burgundsko) katedrála S-Madeleine 1120-1190
Fontenay(Burgundsko)- cisterc.opatství 1185

8.den našeho putování
Strasbourg (Alsasko) katedrála N.Dame 1015-1439
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2005 až říjen 2018
  • 90 zobrazení
  • 0
  • 00
  • loni v létě
  • 42 zobrazení
  • 0
  • 00
smutná odpoledne nedělní
smutná starými paními
které se belhají k oknům
starou cestou vyšlapanou v koberci
starou cestou
mezi stolem a lůžkem
mezi zrcadlem a fotografiemi
mezi židlí a falešnou palmou

opřeny potom o rám okenní
dívají se dolů do ulic
odtud ta bezútěšnost
odpolední nedělních

oči starých žen
vyplakané a plaché
tesklivé a mírné
vy oči obrácené k zániku

oříšky bez jádra
misky bez obětin
předsíňky mrákot
úryvky dávné hudby
studánky zasypané
oblohy zatažené
noci bez dnění
dvířka zapadlá
křtitelničky vyschlé
vody bez zrcadlení

vy oči starých žen
vám svět nic není
vám krása nic není
vám ošklivost nic není
vy oči starých žen
hodin nesledující
za míjením dnů se neotáčející
vy oči starých žen

staré paní kulhají ke smrti
a těch několik zastavení
na známé vyšlapané cestě
to je jen smítka na výšivce
to je jen skrčený roh povlaku
to je jen spadlý drobínek
nic jiného ta zastavení neznamenají

ruce starých žen
žlutší jílu pod rakví
otevřené a prázdné
vy ruce sedřené a spotřebované

plachetky styxu
blíženci modlitby
žezla porouchaná
hnízda křečí
třeslice opuštěnosti
záhonky žil
orodovnice oněmělé
praporky splihlé
pobočníci propuštění
marnotratnice zchudlé
těžítka bezesnosti

vy ruce starých žen
šustící listy
obracené nedočkavostí svítání
obracené utrpením
obracené modlitbou
vy ruce starých žen
tak zapomínající
na šíje mužů
na vlasy dětí
vy ruce starých žen
silné jen tak
aby udržely kapesník k setření slzy
aby udržely obrázek v rakvi
aby udržely kříž až zatlačeny budou oči
vy ruce starých žen

staré paní v koutku svém
shrbené a světem zapomenuté
staré paní jimž děti odešly a zemřely
staré paní nečekající na vrznutí dveří
plačící jen ze slabosti očí

vlasy starých žen
v copáncích stydlivých
šedě vonící
vy vlasy starých žen

dýme řídký hlav dohořívajících
přílbice proražené
popeli po slavnostech
třepení korouhví
stříbro netavitelné
rubáši přetažený
věno smrti
smutky hřebenů
krajkoví zteřelé
bílý stude smrtelnosti

vy vlasy starých žen
nepraskající již při pohlazení
nikdo v nich hlavu neskryje
nikdo v jejich tání nesmočí své rty
nikomu nejsou rouchem obnaženosti
nikomu nejsou svodem žádosti
vy vlasy starých žen
vítr je nezcuchá
láska je nerozplete
jen hubený smyčec byl by z nich
pro melodii pohřební
vy vlasy starých žen

staré paní plné tmy a odcházení
ruce spadlé v klín dvé mrtvých věcí zklížených
v klíně v paláci života bývalém
ó domove života domove rozpadlý
krov kolen je zřícen jen siroba tam hnízdí
mé staré ženy klímající pod světem

klíny starých žen
jímko dětských nářků a slzí
dusítka mužských vzlyků
vy klíny starých žen

kolébky prázdné
pelíšky vychladlé
hrobky chvil milostných
okouzlení odkouzlená
schrány žalných kostí
skrýšky zapomenutých pohybů
stany vyvrácené
spáleniště vyvátá
útulky růžence
opuštěné zálohy budoucích

vy klíny starých žen
ničí hlava je nezalehčí
strasti kupmo navršeny tu leží
slast v nic léty proměněná
jen dlaň zániků sem símě sije
vy klíny starých žen
Břímě lásky neudržely by již
umírající by vposled nevydechl tu
a kojenec by se rozplakal
neb kostlivec tam studí
vy klíny starých žen
zdvojené štěstí nohou skoro nesvazující
a slavná líheň života vychladla
vy klíny starých žen

mrtvá odpoledne nedělní
smutná tvářemi starých žen
v nichž nic se již neobráží
jenom skomírání jenom nemoc
není vzpomínky není zasnění
není toužení ani naděje
jenom stáří jenom červ ještě spící

vy tváře starých žen
clonou minula tak těžce visící
jen kůži odhrňte a je to smrt
vy tváře starých žen

osiky bezlisté
monstrance nepozdvihované
mosaiky strastí
delty slzí
masky pošinuté
pohřebiště úsměvů
heraldiko bez vysvětlení
scvrklá jablka poznání
plástve vybrané
zápisy pomíjejícnosti

vy tváře starých žen
stín dotyků dávných ztemnil
je stín polibků ztracených
zvětralá solí slz je končina odevzdání
vy tváře starých žen

ty oči starých žen
ty ruce starých žen
ty vlasy starých žen
ty klíny starých žen
ty tváře starých žen

ó smutná odpoledne nedělní
na kříži starých žen

Fr.Halas- Staré ženy (1935)
více  Zavřít popis alba 
  • duben 2012 až červen 2018
  • 54 zobrazení
  • 0
  • 00
http://www.elisabethfrink-estate.com/index.php
Dame Elisabeth Frink (14 November 1930 – 18 April 1993) was an English sculptor and printmaker. Her Times obituary noted the three essential themes in her work as the nature of Man; the "horseness" of horses; and the divine in human form. https://en.wikipedia.org/wiki/Elisabeth_Frink
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2010 až květen 2018
  • 16 zobrazení
  • 0
  • 00
Moravská Ostrava a Dolní Vítkovice. 30.4 a 1.5. 2018.
Místo, abych slavil svátek ohně, jel jsem do Ostravy zahajovat svou výstavu. A další den, na 1.máje, místo procházky po Petříně, jsem se potuloval v komplexu býv. vítkovických železáren, vysokých pecí, koksovny a dolu Hlubina (Oheň tu v pecích hořel nepřetržitě 170 let, od r.1934, poslední pec v provozu do 1998). Myslel jsem tam na Tarkovského Stalkera a kochal jsem se syrovou krásou a monumentalitou všech těch ocelových věží i uměním času v detailu.
více  Zavřít popis alba 
  • 1.5.2018
  • 35 zobrazení
  • 1
  • 00
Menší hliněné hlavy z r. 2002
Nacházel jsem se tehdy už druhý rok v tvůrčí krizi, nevěděl jsem kudy dál v malování. Cítil jsem čím dál jasněji, že potřebuji pracovat s hlínou, udělat si z ní něco malého, co se mi vejde do dlaně, jen sobě pro radost. Práce s hlínou, ke které se vždy jednou za pár let vracím, je skvělá terapie, zvláště když jí nevnucuji žádnou představu a nechám ruce dělat to co chtějí. Napadlo mi, že bych si mohl vymodelovat z hlíny hlavičky jako modely pro hlavičky loutek, které bych si pak vyřezal do dřeva. Postavit si ve stodole loutkové divadlo byl leta můj tajný sen. Začal jsem modelovat bez kreslení, bez vymýšlení, bez jasné představy. Věděl jsem jen, že to mají být hlavy lidské, jinak jsem dal svým rukám i své imaginaci naprostou svobodu, byl jsem zvědav co vznikne. Žasl jsem pokaždé nad tou tajemnou proměnou, když se z beztvaré hroudy hlíny začaly vynořovat rysy tváře a pak jsem byl radostně překvapován všemi proměnami jejího výrazu. Vytvořil jsem kolem dvaceti hlaviček, loutky jsem podle nich nikdy neudělal, život šel jiným směrem. O mnoho let později jsem na tyto své malé plastiky navázal při modelování velkých hlav.

Velké hlavy se zavřenýma očima (2007-2011)
V r. 2007 jsem dostal nabídku vystavit plastiky na společné výstavě v jednom zámeckém parku. Udělal jsem pro výstavu jednu hlavu v lehce nadživotní velikosti, ale tím to neskončilo. Během několika dalších let jsem s přestávkami pracoval na dalších hlavách z keramické hlíny v životní a nadživotní velikosti ve kterých jsem volně navázal na své starší plastiky, na malé hlavičky s úsměvem a se zavřenýma očima. Nestál jsem o to aby hlavy měly individuální rysy, nezabýval jsem se vlasy, mají zároveň rysy mužské i ženské. Jsou to vlastně takové ideální typy. Zajímalo mne jediné: jak vyjádřit vnitřní pokoj . Myslel jsem při práci na tváře archaických řeckých, egyptských nebo románských soch a zvláště na úsměv soch buddhistických. Chtěl jsem svým hlavám vtisknout výraz pokojné radosti, kterou jsem kdysi zažil a která mi teď tak bolestně chyběla. Hledání toho správného úsměvu na tváři plastiky se mi stalo meditací o duševní harmonii, pokoji a radosti.

Zdá se mi, že v počátcích výtvarného projevu dítěte i lidského rodu se nalézá silná víra v obrovskou moc obrazu působit na skutečnost, víra v moc obrazu přivolat předmět naší touhy nebo získat kontrolu nad tím, čeho se bojíme. Výsledkem jsou na jedné straně pravěké skalní malby zvířat, idoly bohyně Matky nebo dětské kresby domů, aut, letadel, raket, lodí a jiných úžasných věcí, které by dítě tak rádo mělo a na straně druhé jsou tu například masky a jiná zobrazení démonů, jejichž pomocí chce přírodní člověk získat nad těmito démony magickou moc a kontrolu.
Realismus jako snaha objektivně realisticky zkoumat a zobrazovat skutečnost se v naší společné i individuální historii objevuje mnohem později.

Zpětně jsem si uvědomil, že jsem ty své usmívající se hlavy dělal zřejmě proto abych pomocí jejich úsměvu změnil skutečnost tj. svůj psychický stav, k lepšímu. Musel jsem intuitivně věřit, že je to možné.
více  Zavřít popis alba 
  • listopad 2006 až duben 2018
  • 61 zobrazení
  • 0
  • 00
Veliká radost vidět pohromadě tolik kreativních lidí se smyslem pro humor. Fantastické originální maškary, některé v noci svítící, skvělí muzikanti, tanečníci, tanečnice (neúnavné Vometačky!) Perfektní organizace. Atd. http://www.roztoc.cz/masopust/
více  Zavřít popis alba 
  • 10.2.2018
  • 60 zobrazení
  • 0
  • 00
,,jsem člověk, který je na cestě"
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2015 až září 2017
  • 29 zobrazení
  • 0
  • 00
(keltské slovo Gabréta neboli Pohoří kozorožců je nejstarší jméno Šumavy )

ŠUMAVAVTICHU srpen2017
Týden sezení a chození v mlčení , bdělé pozornosti a ztišení. Týden meditace/ kontemplace na 200 let staré chalupě na samotě u lesa blízko Dešenic, který vedl Elva Frouz a Katka Slabová. Skvěle se doplnovali. Bylo nás i s nimi jen osm, což bylo moc fajn. Elva s Katkou se střídali v tom, kdo povede meditaci a kdo má na starost vaření a ohřátí vody v lázni. Chalupa po Němcích, Elvův táta s přáteli trempy ji koupili snad uz v 60.letech a moc to nemodernizovali, jen tam udělali spoustu paland aby se tam vešly všechny jejich rodiny. Nevede tam elektřina, solarni panel stačí jen na takove slabé osvetleni. Nádherná stará cihlová podlaha v kuchyni, ze které jsme vystěhovali stůl a židle a stala se z ní meditačni mistnost. Bylo pěkné počasi, tak jsme mohli snídat a večeřet venku za domem , pod pergolou porostlou révou. Většinu dne jsme chodili po horách. Ráno a večer se pár hodin meditovalo vsedě, resp. vpolosedě na klekačkách. Nádherné ticho, přes den jsme slyšeli jen cvrčky na louce a v noci potok, protože nejbližší vesnice i silnice je několik kilometrů daleko.

Chodit po louce naboso v rose
hřát se v prvních paprscích slunce
jen dýchat
sedět
kráčet
jíst
usínat
a probouzet se v tichu
naslouchat svému dechu
slyšet cvrčky
občas plaché šramocení myšky v koutě kuchyně
učit se být teď a tady
nemuset nic
občas ochutnat kapku věčné radosti .

PRÁŠILY srpen2017
Pak jsme v chození v tichu pokračovali jen ve dvou s Alenkou další týden individuálně. Bydleli jsme v roubeném panském domě ,,doktorhausu" z r.1777, nejstarším zachovalém domě v Prášilech . A protože jsme s Alenkou bydleli v Prášilech a chodili po stejných místech jako kdysi v 30.letech Josef Váchal, přidávám několik nádherných úryvků z Váchalovy podivuhodné knihy Šumava umírající a romantická : ,,V těchto končinách bloudil jsem se svojí přítelkyní malířkou M. Bylo 8. září, pouť v hauswalderské kapli: mimo bud s perníkem stály tam dva vozy s hlávkovým Zelím, stůl se svatými obrázky a dost. Lidí hodně a stále ještě přicházeli ze všech stran lesními pěšinami, lidé hodlerovského typu, bez volat sic, avšak s maultuchy na ústech. Dali jsme se černou bahnitou stezkou, po níž nejvíce lidí přicházelo. Cesta vedla kol bahnitých lokáčů, poloslatí a mrtvých kalužin, s oázami Černých jalovců uprostřed plavuní a kapradě stojících, později obcházeli již četnými svými odbočkami a rameny lučiny a plesa vznikajícího tam potoka Stillseifenského. Po nějaké době stezka se ztratila nadobro: sem tam jen jakýs v houstnoucím hvozdu průsek jsme znamenali co cestu, po tlejícím mechu a hnijící trávě houpavou, s dnem slizké černé rašeliny, zabloudili jsme tu během dvou hodin dokonale..."

,,Jinak voní slať, jinak prales a stráně kolem vod.
Ti, kteří cítí ustavičnou potřebu přijímati do svého těla žár slunečních paprsků a spěchati z míst vlhkem zamořených, nikdy neucítí ničeho a vůní nerozlišují, takovým pouze vlhkost na plíce sedá a shnilinu cítí. A přec, bez nadsázky, i tento svět mokra má své typické vůně. Jasmínem voní celý tok Vydry, je-li aspoň čtvrt míle lidské stavení vzdáleno, Křemelná voní silnou kávou, na pohraničních potocích vyluzuje kapradí a tlení nikdy nesklizené trávy hru pachů jako z lihovarů se linoucí, na horách Spálená a Martina Luthera medovou vůni prhy cítíš a na hoře Ždánovské šeřík. Cestou kol potoka roklanského pronásleduje mne vždy v podmračných vlhkých dnech vůně fialek. Na Luzném měděnku cítím, a jinde jiné čistě subjektivní vůně. Za dnů slunečných čichové požitky jsou suchopárnější: cítíš jen pryskyřici, lesní ozón, borůvčí a dosychající vřes. Kde palouk lesní k jihozápadu obrácen, k slunci, obyčejně pln zmijí v létě, balvany rozpálené kvečeru voní stiraxem, žádná z květin kol kvetoucích nevoní tak sladce a mdle. K dojmům zrakovým velkolepých scenérií krajinářských na Šumavě, a krom sluchových za činnosti živlů, čichové náležejí nikoliv k požitkům nejmenším."

,,..Slunce ještě opíjí se vlastním vedrem, nahrazujíc tak úbytek teploty pohlcený časnými ranními mrazy: když však tvář svou schová, tím žalostněji kraj předtuchu nastávající zimy vyvolává. Přibývá barvitosti zemi. Je tklivá příroda stále více, řekl bych však, že čistší, a jako křesťan po zpovědi. Příroda chová se jako zbožný před smrtí, cítíc zimu v zátylí. Zdá se ve vzpomínkách již jen tráviti zbytek zbývajících jí krásných dnů, ve vzpomínkách, jimiž jsou nesčetné závoje a jednotlivé niti pavučin, natažených mezi stonky vysokých trav a spojujících černající se natě jahodin. Běl a hebkost těchto přeumných sítin vyplní kdejaký prostor, a prosáknuta démanty rosných krůpějí, purpur tlumí i červeň plavuní, osladičů i malinišť. 0živí matně se rdící vřes, plný duh pozdního babího léta.
Mnoho však je ještě překrásných zářijových dnů! Obloha vždy vyrovnána, s kopulí svojí modrosti přímo bezednou. Jaké barvy hrají po vysokých trávách, od světlých bohatých škál až k lomenostem jívy a kleče, tratících se v dálce do sytých a těžkých úderů slatí, černých bříz, bobulí lesního bezu - až k ostrosti hýřícího, podzimem zbarveného listí, v hroznech jeřábů plá růžové, ladné světlo do stínů sytě bronzových.
Počasí však když se změní a hustá masa ohromných šedých mraků zakryje úsměv slunce, tomuto kraji vydere se z útrob první táhlý sten. Vichr..." O knize a jejich nádherných barevných dřevorytech http://www.vachal.cz/sumava.html
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2017
  • 74 zobrazení
  • 0
  • 00
1.Rena Milgrom v bambusáriu v Troji 30.5.2017,

2. Rena Milgrom tančí v Červeném lomu 21.72017.

3. Touha stát se Indiánem - Červený lom 8.9.2017. Meditace i exprese. Malování stavu své duše na tvář barevnými hlínami. Bubnování u ohně. Výtvarně taneční improvizace / happening / slavnost / kterou jsme iniciovali spolu s Renou ( Rena Milgrom) Inspirací mi byly texty M.Eliada o iniciaci i Kafkova povídka.
TOUHA STÁT SE INDIÁNEM
Franz Kafka (překl. Vl. Kafka)
,,Kdyby tak byl člověk Indián, vždy pohotový, a předkloněn ve vzduchu na pádícím koni, stále znovu by se zachvíval krátkými otřesy země, až by pak nechal ostruhy ostruhami, neboť žádné ostruhy nejsou, až by pak odhodil uzdu, neboť žádná uzda není, a zemi jak hladce vysečenou step by před sebou už skoro neviděl, již bez koňské šíje a hlavy."

4. .Performance tance a kaligrafie ・Život zpívá a vesmír tančí 25.10.2018 Národní Galerie v Praze, Veletržní Palác
Japonské umělkyně, kaligrafka Emi Motai a tanečnice Takako Kaneko, které propojují dvě významné oblasti japonské tradiční kultury – vznešené umění kaligrafie a tance, se poprvé představí českému publiku v rámci otevření depozitáře Umění Asie (bit.ly/Depozitář-Asie).
Emi Motai – kaligrafka
Takako Kaneko – tanečnice
Kazumi Kitai – tanečnice
Fumie Hikiči – tanečnice
Čie Narita – cellistka
Kenja Sató – šamisen

5. Tanec pro naše drahé zesnulé . Dušičky 2.11.2018 ImproVisit. DanceLab Praha
Improvisit je kolektiv tvořen lidmi různých profesí, které spojuje láska k improvizaci, pohybové meditaci a tělesnému vnímání. Improvisit je kolektiv frekventantů programu Vědomé Tělo a touto společnou spontánní tvorbou chceme občerstvit divácké obecenstvo, vtáhnout je do hry a sdílet okamžiky společného pole.
Skupinu vede Rena Milgron terapeutka a autorka programu Vědomé tělo, který je zaměřen na somatické vzdělávání.

6. 2018-12 Improvisit-Ulita. Foto Pavel Micka

7. 2019-3-29 Improvisit Dancelab

8. 2019-5-18 Malá improvizace , Rena Milgrom Invalidovna Karlín
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2017 až květen 2019
  • 320 zobrazení
  • 1
  • 00
Malá Fatra, Vys. a Belianské Tatry 7/2017
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2017
  • 113 zobrazení
  • 1
  • 00
Letos se již po čtvrté konal celosvětový happening Global Water Dances - Tanec pro vodu, kdy se na 89ti lokalitách světa tančí pro pitnou vodu.
V Praze se konal 29. 6. 2017 na Náplavce Výtoň - paluba lodi Avoid Galery.
Letošní choreografii vytvořily Rena Milgrom, Hana Strejčková a dramaturgyně Kačka Molčíková. Tématem je zaslepenost, zodpovědnost, pročištění. Výtvarný přesah-Mia Milgrom. Hudebně doprovázel soubor "Prázdné hory plné větru a deště".
více  Zavřít popis alba 
  • 29.6.2017
  • 300 zobrazení
  • 2
  • 00
bambusárium Rosteto Praha Troja. Květen 2017 http://www.bambusy.cz/
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2017
  • 37 zobrazení
  • 0
  • 00
Butó je undergroundová scénická forma na pomezí tance a pohybového divadla, která vznikla v Japonsku v šedesátých letech 20. století jako reakce na neschopnost zkostnatělých divadelních forem zaujmout a vyjádřit postoj k aktuálnímu dění ve světě, ve snaze vrátit scénickému umění rozměr ryzího vyjádření. Butó je zakořeněno v principech tradičního japonského divadelního umění, které však oprošťuje od ustálených forem a čerpá inspiraci z evropského avantgardního hnutí expresionismem počínaje. Poprvé tanec butó představil Tatsumi Hijikata, který jej v 60.letech nejdříve nazýval tancem temnot. https://en.wikipedia.org/wiki/Tatsumi_Hijikata . Dnes je butó tanec, který vyrostl z potřeby znovu najít kořeny japonské kultury a odmítnout západní formální vzory. Zpočátku jako tanec temnoty, poté jako bílý Buto se tato taneční forma otevírá různým typům uměleckého hledání a různým kulturám. Existuje tolik způsobů butó, kolik je tanečníků, a proto je možné butó považovat za nepřetržitou snahu o hledání výrazu v tanci a hledání odpovědi na otázku, co to je "tanec". Mnozí japonští tanečníci se usadili na Západě a založili zde skupiny .
Více zde: http://buto.webnode.cz/cesta-do-hlubin/

Tanec butó je velmi originální především tím, že od tanečníka vyžaduje schopnost transformace vnitřních obrazů a pocitů do fyzického pohybu. Velký důraz klade na mentalitu tanečníka, Butó nevyžaduje jakoukoliv formu jako klasický balet nebo moderní tanec, naopak projev a výsledek ponechává zcela na tanečníkovi. Existuje tolik způsobů butó, kolik je tanečníků, a proto je možné butó považovat za nepřetržitou snahu o hledání výrazu v tanci a hledání odpovědi na otázku, co to je "tanec".

Butó je cesta propojení a sjednocení vnitřního a vnějšího, poslechu ticha a odkrývání paměti těla. Záměrem je nechat mluvit tělo jeho vlastní řečí. Tělu naslouchá a z jeho vnitřní paměti čerpá hluboko zakořeněné zážitky. Butó pracuje s archetypy, podvědomím, individuálním a kolektivním vědomím, vztahy mikro a makrokosmu. Odkrýváním nám dosud neznámých končin vlastního nitra lze dospět nejen k rozšíření schopností vlastního projevu, ale i k vnitřní očistě, širší kolektivní katarzi a k prožitku těla jako subjektu s vlastním hlubokým vědomím a moudrostí. Butó pracuje s rozmanitostí univerza. Zkoumá různé kvality a aspekty lidského nitra (emoce, vzpomínky) i autentického prostředí (určité místo, příroda se vším, co ji utváří). Butó je cestou hledání a poznávání, kdy tanečník diváka bere s sebou a provází ho katarzí kterou se sám nechává transformovat.

,,Často vysvětluji filozofii „BUTOH“ pomoci květiny. Mám velmi rád květiny, protože květina pro mě představuje věčný koloběh světa. A takové je i „BUTO“. Nádherná květina rozkvete ve slunečním svitu a šíří svoji vůni lásky a poté postupně umírá a vrací se do země (k zemi) a její kořeny jsou jí oporou v temnotě. Stejně tak jako budhismus přijímá smrt i narození, světlo i temno ..."
Ken Mai (http://buto.webnode.cz/filozofie-principy

,,..v butó jde o hledání světla v temnotách.."
Sumako Koseki
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2010 až březen 2017
  • 70 zobrazení
  • 0
  • 00
Poprvé jsem viděl tančit Mina Tanaku v roce 1985 v klubu Na Chmelnici a bylo to pro mne jako zjevení. V té době nás před svody svobodného světa chránila komunistická železná opona a ještě tu nebyl internet, takže i když třeba ti zasvěcenější věděli, že existuje cosi jako avantgardní tanec butoh, tak málokdo z nich z něj mohl vidět víc než fotografie. Jako moderní balet jsme tu mohli vidět jakýsi x-tý odvar z toho, co bylo na Západě avantgardním výstřelkem v 60.letech. Na tomto představení Tanaku naprosto kongeniálně na perkuse a bicí doprovázel Alan Vitouš. Můj první dojem z Tanakova tance : bylo mi jasné, že jsem zatím nic tak podobně divného a temného neviděl. A že je to o umírání. Připomnělo mi to některé scény Becketových Textů a novel pro nic. Nesmírně pomalu a jakoby váhavě a tápavě se pohyboval většinu času na zemi s nevidoucím pohledem jako nějaký starý muž v dlouhé agonii. Plazil se, přetáčel z boku na bok. Až tady jsem v divadle poprvé zažil ten pocit , že se přede mnou nehraje divadlo, že nejsem divák, ale svědek něčeho osudového, co se přede mnou děje v reálu. Cítil jsem velký smutek a tíseň z toho, že přede mnou právě umírá nějaký starý ubohý muž. Někdy Tanaka dokonce ztrácel podobu člověka a působil na mne spíše jako zvíře. Občas ale vypadal jako malé dítě, které poprvé objevuje možnosti jak si hrát s rukama a nohama! A ještě mnoho docela jiného, co už se vůbec nedá přeložit do slov, jsem ten večer viděl. Nikdo neví, co se děje v Tanakově mysli, protože on odmítá svoje představení vysvětlovat. Smysl představení se tak díky asociacím utváří až v divákově srdci, a u každého docela jinak.
Tanaku jsem Na Chmelnici viděl ještě v roce 1987 a zase to byl stejně silný, až otřásající zážitek.
Pak jsem měl to štěstí vidět další žijící legendu divadla butoh Kazuo Ono tančit v Disku se svým synem někdy koncem 80.let. Bylo mu tehdy asi 80. Dožil se 103 let.
Tanaku jsem pak viděl i s jeho souborem Mai juku ve Stravinského Svěcení jara v Národním divadle 1992. To bylo samozřejmě úplně jiné než jeho solo performance, která jsem dosud viděl.
Pak až v 2012 v Arše společně s tanečnicí Shiho Ishihara v poetickém představení Step into the Shadow (Krok do stínu). A zas to bylo úplně jiné. Byl to takový snový milostný příběh. On a ona se dlouho hledají. Ona je vidět někdy jen nezřetelně jen jako přelud, vzpomínka nebo jako ve snu, v šeru za závěsem.
A zatím naposledy jsem Mina Tanaku viděl tančit v kleci v několikahodinových performancích v rámci výstavy ,,Keiiči Tahara a Min Tanaka : Fotosyntéza 1978-80 ve Veletržním paláci NG 18.-22.3. 2017.

FOTOGRAFIE V ALBU
Min Tanaka - 1966-2017 (fota z webu)
Min Tanaka -jarní slunovrat - 20.3.2017 performance před Veletržním palácem (Copyright © igor hlavinka)
Min Tanaka - 21.3. 2017 performance v rámci výstavy Keiiči Tahara NG Veletržní palác (Copyright © igor hlavinka)

MIN TANAKA
,,Min Tanaka (1945) patří k nejznámějším představitelům světového tance. Byl jedním z prvních tanečníků, kteří světu představili Butó - japonský tanec temnot.
V roce 1984 v klubu Na Chmelnici proběhlo první vystoupení japonského tanečníka Mina Tanaky v Praze. Toto vystoupení bylo uspořádáno tajně a viděla ho jen hrstka zasvěcených diváků. Toto i jeho další vystoupení Na Chmelnici v 80.letech se stala legendárními událostmi a Min Tanaka se u nás stal živou legendou. Byl prvním, kdo u nás představil tanec japonské avantgardy butó.

Ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab, který se na jeho prvních vystoupeních v Praze podílel organizačně, uvedl: „Tanaka tančil většinu představení nahý, jeho tělo bylo nalíčeno tmavou hlinkou a jeho pohyby oscilovaly mezi emocionálními výbuchy a nesnesitelnou pomalostí, mezi božskou krásou a zvířecí ošklivostí. Že se takovému tanci říká butó, tehdy nikdo nevěděl. To bylo dobře, taková situace je pro umění nejlepší. "
a dále: „Jeho tanec je založen především na extrémní pozornosti k prostoru a času. Je pro něj důležité, že se tanec odehrává vždy ,tady a teď‘. Jeho tělo je seismograf, který reaguje na všechny tektonické impulsy našeho duchovního prostředí. Tanakův tanec znejišťuje všechny fyzické zákony a vytváří tělesnou báseň. Je to tanec, který nemá formu, je plný neočekávaných událostí a zároveň pevně zakořeněn v zemi. Tanakova gesta vychází ze zemědělských prací, kterým se již po několik desetiletí věnuje na své farmě uprostřed japonských hor.“

Následovalo Svěcení jara se skupinou Mai juku v Národním divadle 1992, či společné vystoupení s Johnem Caleem při otvírání Archy 1994. Při slavnostním znovuotevření divadla Archa po povodni tančil uprostřed proudu řeky Vltavy. V roce 2005 bylo představení Standing On the Edge (Stát na hraně) Tanakovým příspěvkem k Andersenovské sezóně pražského divadla Archa, kde si vybral téma člověka na okraji společnosti. 2012 vystoupil v Arše společně s tanečnicí Shiho Ishihara v představení Step into the Shadow (Krok do stínu). Destination of the Stone – Min Tanaka – Rin Ishihara – Divadlo Archa 2016
Nejnověji jsme mohli Mina Tanaku vidět 17.-22.3. 2017 v několikahodinových performancích “Locus Focus” v rámci výstavy ,,Keiiči Tahara a Min Tanaka : Fotosyntéza 1978-80 v Veletržním paláci NG

Min Tanaka, který fascinoval polovinu světa, je legendou sám o sobě. Funguje jako most mezi světy východu a západu, mezi velkoměsty a venkovem, mezi stářím i mládím, mezi nicotou a nejhlubším smyslem existence. Životní filosofií Tanaky je propojení tance a zemědělství.
V současné době spolu s dalšími tanečníky své skupiny Tokason hospodaří na dvou farmách v horách prefektury Jamanaši. Pěstuje zde organicky ošetřovanou zeleninu, rýži, sojové boby a čaj. V létě na jedné z těchto farem pravidelně pořádá mezinárodní festival Dance Hakushu. Každoročně se na jeho horskou farmu sjíždějí desítky mladých umělců z celého světa, aby podstoupili náročný tréninkový cyklus, kterému Tanaka říká Body Weather - Tělesné počasí."

"When one says “I”? which part of her/his body is accompanying “I”? We often say ‘my face’? ‘my hand’? or ‘my something’? as if trying to reconfirm ownership and belonging. The truth is? any and every part of the body is a part of ‘me’."
Min Tanaka

"Moment by moment our body generates ‘the past’ while it continues embracing dreams (NOT objectives)? and it dares to be aware infinitely of the present moment."
Min Tanaka

"I am living in search of where lies "dance that would not use the body as a tool." Why don’t you join me and think about this!"
Min Tanaka
Více : http://buto.webnode.cz/products/min-tanaka/

1987 Min Tanaka & Maijuku" document Paris https://www.youtube.com/watch?v=rZu7mMp3lDA
1988 Min Tanaka & Hisako Horikawa - extract from a perfomance in Budapest? Prague? https://www.youtube.com/watch?v=oLBZwQRV3w0
1988 Min Tanaka & Frank van de Ven (Extract from a performance in Praha 1988)https://www.youtube.com/watch?v=hSuJ-y1-fh4
1988 Min Tanaka - extract from a perfomance in Budapest? Prague? https://www.youtube.com/watch?v=5SzwhrhMp7c
https://www.youtube.com/watch?v=RNDQAInU55M&feature=share
1990 Min Tanaka & Mai-Juku, music Noguchi. Paris (live electronics)https://www.youtube.com/watch?v=lZ6LqnSyF6Y&index=15&list=PLJePa0k595QABtGRVW6uQ4ZGhEHfDM0Ir
1990 The Rite of Spring" Paris Opera Comique. stage art by Richard Serra,music Minoru Noguchi https://www.youtube.com/watch?v=E9QrTA-Q4Xg
2006 music:Noguchi (live electronics) / dance:Min Tanaka '06 Tokyo?1/2?https://www.youtube.com/watch?v=BO_OvNLySg4
2014 Min Tanaka: Šťastný strom / Happy tree Praha https://www.youtube.com/watch?v=AT44Vf2RlRA
2015 Min Tanaka Solo Dance / Madada Inc. Official Image https://www.youtube.com/watch?v=dtG1ICDZUz0

BUTOH
Tanec butó je velmi originální především tím, že od tanečníka vyžaduje schopnost transformace vnitřních obrazů a pocitů do fyzického pohybu. Velký důraz klade na mentalitu tanečníka, Butó nevyžaduje jakoukoliv formu jako klasický balet nebo moderní tanec, naopak projev a výsledek ponechává zcela na tanečníkovi. Existuje tolik způsobů butó, kolik je tanečníků, a proto je možné butó považovat za nepřetržitou snahu o hledání výrazu v tanci a hledání odpovědi na otázku, co to je "tanec".
Slovo butó (butoh) se v japonštině skládá ze dvou znaků: první "bu" znamená tančit nebo se vznášet horizontálně, druhý "to" dupat, šlapat, ale také z něčeho pocházet, vycházet, v něčem mít kořeny.

Butó je cesta propojení a sjednocení vnitřního a vnějšího, poslechu ticha a odkrývání paměti těla. Záměrem je nechat mluvit tělo jeho vlastní řečí. Tělu naslouchá a z jeho vnitřní paměti čerpá hluboko zakořeněné zážitky. Butó pracuje s archetypy, podvědomím, individuálním a kolektivním vědomím, vztahy mikro a makrokosmu. Odkrýváním nám dosud neznámých končin vlastního nitra lze dospět nejen k rozšíření schopností vlastního projevu, ale i k vnitřní očistě, širší kolektivní katarzi a k prožitku těla jako subjektu s vlastním hlubokým vědomím a moudrostí. Butó pracuje s rozmanitostí univerza. Zkoumá různé kvality a aspekty lidského nitra (emoce, vzpomínky) i autentického prostředí (určité místo, příroda se vším, co ji utváří). Butó je cestou hledání a poznávání, kdy tanečník diváka bere s sebou a provází ho katarzí kterou se sám nechává transformovat.

Často vysvětluji filozofii „BUTOH“ pomoci květiny. Mám velmi rád květiny, protože květina pro mě představuje věčný koloběh světa. A takové je i „BUTO“. Nádherná květina rozkvete ve slunečním svitu a šíří svoji vůni lásky a poté postupně umírá a vrací se do země (k zemi) a její kořeny jsou jí oporou v temnotě. Stejně tak jako budhismus přijímá smrt i narození, světlo i temno ..."
Ken Mai (http://buto.webnode.cz/filozofie-principy

,,..v butó jde o hledání světla v temnotách.."
Sumako Koseki
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 21.3.2017
  • 282 zobrazení
  • 0
  • 11
  • 4.2.2017
  • 24 zobrazení
  • 0
  • 00
  • duben 2013 až leden 2017
  • 23 zobrazení
  • 0
  • 00

Nebyla nalezena žádná alba.

Aktivní od

9. prosince 2013

Pohlaví

neuvedeno

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno

Má oblíbená alba na Rajčeti

Moji fanoušci na Rajčeti (sledují mě)

reklama