Název

hliněné hlavy a hlavičky/Heads- teracotta sculptures

Popis

Menší hliněné hlavy z r. 2002
Nacházel jsem se tehdy už druhý rok v tvůrčí krizi, nevěděl jsem kudy dál v malování. Cítil jsem čím dál jasněji, že potřebuji pracovat s hlínou, udělat si z ní něco malého, co se mi vejde do dlaně, jen sobě pro radost. Práce s hlínou, ke které se vždy jednou za pár let vracím, je skvělá terapie, zvláště když jí nevnucuji žádnou představu a nechám ruce dělat to co chtějí. Napadlo mi, že bych si mohl vymodelovat z hlíny hlavičky jako modely pro hlavičky loutek, které bych si pak vyřezal do dřeva. Postavit si ve stodole loutkové divadlo byl leta můj tajný sen. Začal jsem modelovat bez kreslení, bez vymýšlení, bez jasné představy. Věděl jsem jen, že to mají být hlavy lidské, jinak jsem dal svým rukám i své imaginaci naprostou svobodu, byl jsem zvědav co vznikne. Žasl jsem pokaždé nad tou tajemnou proměnou, když se z beztvaré hroudy hlíny začaly vynořovat rysy tváře a pak jsem byl radostně překvapován všemi proměnami jejího výrazu. Vytvořil jsem kolem dvaceti hlaviček, loutky jsem podle nich nikdy neudělal, život šel jiným směrem. O mnoho let později jsem na tyto své malé plastiky navázal při modelování velkých hlav.

Velké hlavy se zavřenýma očima (2007-2011)
V r. 2007 jsem dostal nabídku vystavit plastiky na společné výstavě v jednom zámeckém parku. Udělal jsem pro výstavu jednu hlavu v lehce nadživotní velikosti, ale tím to neskončilo. Během několika dalších let jsem s přestávkami pracoval na dalších hlavách z keramické hlíny v životní a nadživotní velikosti ve kterých jsem volně navázal na své starší plastiky, na malé hlavičky s úsměvem a se zavřenýma očima. Nestál jsem o to aby hlavy měly individuální rysy, nezabýval jsem se vlasy, mají zároveň rysy mužské i ženské. Jsou to vlastně takové ideální typy. Zajímalo mne jediné: jak vyjádřit vnitřní pokoj . Myslel jsem při práci na tváře archaických řeckých, egyptských nebo románských soch a zvláště na úsměv soch buddhistických. Chtěl jsem svým hlavám vtisknout výraz pokojné radosti, kterou jsem kdysi zažil a která mi teď tak bolestně chyběla. Hledání toho správného úsměvu na tváři plastiky se mi stalo meditací o duševní harmonii, pokoji a radosti.

Zdá se mi, že v počátcích výtvarného projevu dítěte i lidského rodu se nalézá silná víra v obrovskou moc obrazu působit na skutečnost, víra v moc obrazu přivolat předmět naší touhy nebo získat kontrolu nad tím, čeho se bojíme. Výsledkem jsou na jedné straně pravěké skalní malby zvířat, idoly bohyně Matky nebo dětské kresby domů, aut, letadel, raket, lodí a jiných úžasných věcí, které by dítě tak rádo mělo a na straně druhé jsou tu například masky a jiná zobrazení démonů, jejichž pomocí chce přírodní člověk získat nad těmito démony magickou moc a kontrolu.
Realismus jako snaha objektivně realisticky zkoumat a zobrazovat skutečnost se v naší společné i individuální historii objevuje mnohem později.

Zpětně jsem si uvědomil, že jsem ty své usmívající se hlavy dělal zřejmě proto abych pomocí jejich úsměvu změnil skutečnost tj. svůj psychický stav, k lepšímu. Musel jsem intuitivně věřit, že je to možné.

Nastavení