Název

Hledání ztraceného času

Popis

Pamatuju si jen tříšť obrazů a pak vůně. Nic souvislého, o čem by se dalo napsat. Dívám se na ty staré fotky a taky na staré mapy, kde jsou zakreslena místa, která už neexistují, s nadějí, že mi snad pomůžou najít dávno zavalený vstup do dětství. Ale už Herakleitos poznal, že nelze podruhé vstoupit do stejné řeky.
Lituju, že neumím o tom, co jsem v dětství prožil, psát jako Proust v jeho Hledání ztraceného času, Andrej Bělyj v autobiografickém románu Koťa Letajev, nebo jako Mark Chagall a jeho žena Bella, kteří poetickou formou zapsali své vzpomínky na rodný Vitebsk.
Ještě, že je tu těch pár fotek. Jenže většinou bez data a popisku.

Narodil jsem se 18. března 1959 v Praze na Karlově, v té staré, romanticky až strašidelně působící novogotické budově porodnice.
Maminka, dívčím jménem Szemes Mária, pocházela z madarské rodiny z jihoslovenského Šamorína, ze Žitného ostrova, tam kde v pravěku prý bývala delta Dunaje, tam kde se řeka vlévala do Panonského moře..
Tatínek Čestmír byl z dělnické rodiny, která žila v jednom z cihlových Baťˇových domků ve Zlíně.
Jakubská 9
Oba rodiče byli sochaři a když jsem se jim narodil, bydleli na Starém Městě pražském, blízko baziliky sv. Jakuba, v Jakubské ulici čp.9, v ateliéru v přízemí domu, který už není, dnes je tam obchodní dům Kotva. Ten ateliér byl předtím zelinářský krámek, chladný prostor s vlhkými, plesnivými zdmi ve starém domě. Přesto na něj mám dodnes jen pěkné vzpomínky. Přes velké okno výkladu byla navždy spustěna železná mříž. Vonělo to tam hlínou, která byla všude. Ležela v plechových bednách a na stojanech stály hliněné sochy, které se na noc balily do mokrého plátna a igelitu. Spalo se na gauči ve výklenku, který byl od ateliéru oddělen jen závěsem. Já si odtamtud pamatuju hlavně noční lampičku, která se mi moc líbila a vidím ji jasně před sebou. Mramorový stojánek a stínítko z pergamenového papíru. Kdo ví kde zůstala...
Abych se nenudil a nezlobil, dávali mi rodiče papír a tužku, abych si kreslil nebo kus hlíny, abych si modeloval. Z Jakubské se dalo projít do sousední ulice úzkým tmavým průchodem bez oken mezi domy, kde klapal větrák a vonělo to hospodou. Tady v Jakubské jsem s rodiči žil asi jen 2-3 roky. Soudím tak podle fotek, protože ani moje máma si to přesně nepamatuje. Otec onemocněl tuberkulozou a rodiče rozhodli, že to místo je pro malé dítě nevhodné a tak jsem našel svůj druhý domov u dědy a babičky v Šamoríně, v domku se zahradou, kde jsem žil až do svých 5 let. Až do svých 14 let, kdy zemřela babička, jsem tam pak býval celé prázdniny
Šamorín
Šamorín bylo tehdy v 60.letech malinké městečko, kde skoro všichni, až na předsedu MNV a ředitele školy mluvili jen madˇarsky. Taky tam skoro nebyla auta a všichni, odmalička až do nejvyššího stáří, jezdili na kole. Místní vypadali úplně jinak než lidé v Praze. Tady jste neviděli buclaté bílé tváře jako v Praze. Už na jaře byli všichni opálení po celodenní práci na poli nebo na zahradě. V neděli na koupališti u Dunaje mohl člověk vidět štíhlá, vypracovaná těla chlapů, až na ruce, tvář a krk bílá. Tady nebylo zvykem pracovat bez košile, nebo se slunit. Barokní katolický kostel na náměstí, vedle starého hostince (nebo hotelu) Koruna v bývalém klášteře, o kterém se tradovalo, že tu kdysi před mnoha lety cestou z Budapešti přenocoval i jeden uherský král. Před rokem 48 patřil rodině maminčina bratrance Kapcsandi Laliho, Oni se po znárodnění odstěhovali do Mosonmagyaróváru, do Madarska. Kousek od náměstí směrem na hřbitov prastarý, středověký kostelík evangelíků a bývalá synagoga. Nikdy jsem nebyl uvnitř, protože byl celá leta zavřený. Z místních židů se prý z lágru nikdo nevrátil. Máma párkrát se slzama v očích vzpomněla na svou dobrou kamarádku ze školy. Viděla ji naposled, když s celou rodinou šli do transportu.
Kolem Šamorína nekonečné lány obilí, kukuřice a cukrové řepy. Mezi poli řady topolů jako větrolamy kolem polních cest. Lesy ne, ty byly jen kolem Dunaje.
K Dunaji se jezdilo na kole polní cestou. V létě kolem vonělo rozpálené obilí. Až když se vyjelo na protipovodňovou hráz, která se vinula podél řeky, mohli jste uvidět starý lužní les, který skrýval řeku a její nesčetná ramena. Pak se jelo dál po hrázi, kolem jen cvrčci a bzučení telegrafních drátů. Na některých místech se hráz přiblížila až k lesu a když jste z ní odbočili po cestě dolů k řece octl jste se náhle v jiném světě.
V jiném světě
Jako byste skočili do chladné vody. Vjeli jste do studeného vzduchu, který voněl řekou, bahnem a lesem. Cesta vedla temným lesním tunelem pod korunami obrovitých starých stromů. Než jste se dostali k Dunaji tak jste přejížděli po mostcích přes mnoho ramen řeky...
Ten úžasný svět lužního lesa tam už není. Místo něj je tam přehrada Gabčíkovo Nagymaros. Městečko se změnilo k nepoznání, místo starých domů v centru panelové sídliště. Děda s babičkou už tu nejsou. Naposledy jsem v Šamoríně byl když se stavěla přehrada, sypala se hráz, místo prastarého lesa pařezy. Nemám odvahu se tam vracet a mučit srdce vzpomínkama.

Nastavení