Starý mistr Lao tse napsal: ,,Nejvyšší dokonalost se podobá vodě, nebo voda ve své dokonalosti prospívá všemu, aniž s čím zápolí a přebývající v tom, co je všemu protivné, tak jest nejblíže Tao " ,,Na světě není nic měkčího a poddajnějšího než voda ale tu zas nic nepřekoná v tom jak napře se na všechno tvrdé a silné! A nic ji nedokáže v ničem změnit! Tak poddajné vítězí nad silným měkké vítězí nad tvrdým a všichni na světě to ví a nikdo to nedokáže uskutečnit! Proto Světec pravil: kdo vezme na sebe bláto země ten je pán země a úrody, kdo vezme na sebe neštěstí země ten je nad všemi král! Rovná slova vypadají jako zvrácená!" (Tao te Ting- překl.Oldřich Král) Taneční improvizace Rena Milgrom a její studentky a studenti. 1. Meandry Botiče, lužní les pod Toulcovým dvorem 11.5.2021 2. Meandry Botiče, 17.5.2021 3.Divoká Šárka, Pod Šestákovou skálou 18.5.2021 https://globalwaterdances.org/ #globalwaterdances ,,Letošní Global Water Dance se tančí za svítání. V tom krátkém čase, kdy se světlo jemně chvěje, kdy teprve vchází mezi větve, listy, domy a cesty, a to co se děje, se děje uvnitř, ne ještě zjevně. V čase, kdy je možné být kamenem i řekou, světlem i šerem - pár okamžiků před tím, než se stáváme lidskou bytostí - člověkem." Cítím duši kamene spojuje se s mojí v chladném tichu rána Hučení splavu. Přebíhám z paprsku do paprsku V prvním holubím vrků Chvěje se list. Tvoje dlaň je teplá. Naše oči se vpily. Vidím tě pít píseň ticha Jsi pevná. Uprostřed lesa studna. Ruce a větve Scházejí se proti nebi V mracích schovává se Slunce Hladina je tichá Čeká na Tvůj pohyb. Vznesla ses. Vrnění To vnění o kterém píše Mirka Vrnění a chvění Ptačího pírka Když se z hrdla derou První písně rána Ty jsi bosá v trávě poprchává (Kateřina Molčíková) .......................................... Za úsvitu nejsou ještě stíny … jsou stíny jen zbytky noci? Noční ponurost ustupuje před svítáním Zády ke svítání pozoruju, jak noc sklouzne někam pryč a zanechá po sobě tenkou část vpíjející se do mé kůže. Stín, moje osobní noc uložena ve mně, zatím spí. Kmeny stromů jsou vyleptány slunečními paprsky, cítím texturu zbrázděné kůry. Moje oči klouzají mezi kmeny a převádějí světelné vzorce do dotekových vjemů jezdících po kůži. Ranní vzduch zhuštěn světlem tvoří očarování, trans, do kterého teď padá celé toto místo… Studený vánek obalující moji tvář, studená rosa na chodidlech mě vedou k jinému vnímání. Ticho všude. Ptáci, kameny, stromy tají dech. Řeky nikdy nespí. (Rena Milgrom) .................... celý náš život tady je jako kapka rosy po ránu předtím i potom oceán (igor hlavinka) .......................................... Klíčím, mé buňky nejdříve kondenzují, pak se naplní vodou a zvědavost mne žene z mého tvaru ven. Obracím se ke slunci, rostu a vidím dravce na obloze. Krouží a já rostu. Pod květy kaštanů ztrácím se a promněňuju. Osamělá i propojená, žíznivá i napojená. Diano, stojí při tobě. Stojíš i ty při mně? Klíčím, mé buňky nejdříve kondenzují, pak se naplní vodou a zvědavost mne žene z mého tvaru ven. Obracím se ke slunci, rostu a vidím dravce na obloze. Krouží a já rostu. Ještě doznívá zvuk mých kroků, mého dechu, šustění mých šatů. Odnáším si jen hlínu na rukou a chodidlech a možná i smítko ve vlasech. Opouštím a zanechávám údolí bdící i snící s vůní vody. (Blanka Lisá) ..................... Platan javorolistý – snáší znečištěné ovzduší Volavka odlétá Výskok ryby Pach vody, hukot jezu Odnikud nikam a do věčnosti Staletí na obzoru Tramvaj po mostě A pořád ta stejná voda Odnikud nikam a do věčnosti Liána, lijavec, líná – nehybně čeká a saje vodu, proudí všemi dutinami vzhůru směrem k růstu. Lijavec, líná liána, vzlíná – odhodlaně, tiše se plíží po zemi, nachází oporu ve všem a sune se vzhůru. Soužití a parazitismus, výměna látek, podpora. Volně vlaje ve větru, udrží mnoho tvorů, poddává se jejich tíze a proudění vzduchu. Odumírá, splihne, uvadá a usychá, hroutí se dolů a znovu vstává z malého mateřského kousku pod zemí. Nekonečný život, stále proměňovaná vláha Bláto, které se lepí na všechno, které vtahuje a posouvá dál, než by člověk chtěl. Neustále přítomné bláto i v tom nejčistším pohybu. Bláto na rukou, na nohou, na tváři, bláto předané a obdržené. Bláto, co si odnáším na chodidlech a mezi prsty, hluboko do hektického dne. Bláto, které mě drží ve spojení s jiným místem a časem. Prabláto, které večer v úžasu smývám z nohou. Kmen se rozpadá Volavka náhle strne na břehu jezu (Marie Hanková) .......................................... Pražské džungle – zbytečně důležité Tygr má klíště Plynutí. Rozklad. Omytí. Bílá. Stříbrná. Koloběh. Zima. Prozření. Zbytečně nezbytné. Slza. Srk. Satori. Bez očekávání. S důvěrou. S respektem. Proud. Květ. Kmen. Tao. Klid. Zdroj. Čisté nebe. Prána. (jan lukavský) .......................................... Na chladném kameni v úsvitu mámení. Jako když řeka teče a ví kam. Netřeba sledovat znamení. Jenom si tak plynu s pocitem, že vím a znám. Připojíš se jako další proud. Tak přirozeně a jemně. Zkoumáme spolu oporu chladivé matky země. Náhle mi bereš hlavu do dlaní. A já nechávám se tebou obejnout. Mateřskost, něha. Přijímání. Do odevzdání se nadechnout.. Svět za myšlením. Svět bez hranic. A v hlavě ten sladký pocit, že nevím nic. N(en)ormální ráno. Chlad. Ticho. Bahno. Pomalé přecházení mezi realitou a sněním. Bezčasí. Bez příkrasy. A pořád tolik toho, co ještě nevím. Co mě učí voda: Plynout, i když je to těžký... A i když je to lehký, plynout dál. Neulpívat na tom dobrém ani na tom špatném. Prostě plynout dál. Nic nevlastnit, nic nenárokovat. Nezastavovat ani netlačit. Jen podle záměru upravovat směr, vnímat zodpovědnost, cítit vděčnost, být. Jedno-duše. Na chladném kameni v úsvitu mámení. Jako když řeka teče a ví kam. Netřeba sledovat znamení. Jenom si tak plynu s pocitem, že vím a znám. Připojíš se jako další proud. Tak přirozeně a jemně. Zkoumáme spolu oporu chladivé matky země. Náhle mi bereš hlavu do dlaní. A já nechávám se tebou obejmout. Mateřskost, něha. Přijímání. Do odevzdání se nadechnout.. Svět za myšlením. Svět bez hranic. A v hlavě ten sladký pocit, že nevím nic. (Mirka Papajiková) .......................................... Nevnímám co bylo včera, neřeším co bude zítra dnes je dnes a jediné co mi zbylo je vnímat přítomnou chvíli dnes je dnes... (Petra Bartošová) .......................................... Stahuji ze svého těla oděv noci a oblékám šat ranního svítání. Probouzím své vědomí k moci a tvořím za zvuků přírody. Mlha propustnou pokličku tvoří, jak šál, do kterého se můj pohyb noří! Voda, kámen, země, to vše je součást ve mně! Různě se přetváříme v pohybu a přitom víme, že jsme součást vesmíru! Zdáš se býti země klidná a přitom vnímám tvůj dech skrz pramen vody vyvěrající z tvého lůna! Nad hladinou odraz nebe, pod ní objevuji sebe! Tu hravost, ten život, to vše a nic, co odehrává se teď a tady ... teď a tady! (lucie pfeiferova) ......................... I. Dostávám korunu. Zvedám ji ke koruně stromu. ko – ru – na kůra Království za strom! … Vidět ve stejný den úsvit i západ je jako mazlit se s celým dnem. Být účastna celé cestě Slunce od východu k západu je jako ho doprovázet, doprovázet a být doprovázena, přítelem. II. Žlutě teplé ranní paprsky prosvítají čerstvě olistěnými kaštany, skrz kapky na trávě a naši kůži, dovnitř do našich bytostí, kde se mísí s naším vnitřním teplem a světlem. Jsme světlo – přitahujeme světlo. III. Voda hučí, šumí, duní, do nekonečna. Stále je v pohybu. Až odejdu, stále poteče. Je teď, teď, teď, teď. Nemá konec ani počátek. Je. IV. Ptácccc mokřadní společenství - intermezzo - S časem se mění prostor. Za ranního světla vidím svět jinak. Vnější prostor přetéká zvuky přírody. Ve vzduchu jsou jiné vůně. Vychutnávám čaj a snídani s větší chutí. A možná i na omak je svět jiný? Cítím na kůži vzdušnou vlhkost a rosu. … Za slunečného úsvitu svět září teplou zlatou prvotní energií. Slunce obtéká, hladí a proudí vše a skrz vše, čeho se dotkne. Probouzí, osvicuje, osvěcuje. Je to svátek. Celou svou bytostí zachytávám toto požehnání. V tleju, tlím, stávám se humusem VI Vrba jsi se mnou jsem s tebou jsem s tebou jsem s tebou jsi se mnou Jsme spolu Spolu jsme … Divoženky tančí na skále žena voda vědomí čas (Veronika Chvátalová) ................. Rastie do mňa tráva som? vodou pulzujúca rosa som teplo z výšky stromov za šumu hlasov spev srdca sme Plynulo v diaľke vlny dotyky v balanse v tichosti oddávam (Veronika Borzová) ............... .......................................... Igor Hlavinka napsal o svých fotografiích z Meandrů :,,Hrátky rusalek a jednoho mládence u vody. Taneční improvizace Rena Milgrom a její studentky a studenti. Meandry Botiče. Díky přírodě kolem, měkkému světlu krátce po východu slunce a lehce antikizujícím šatům dostává scéna na fotografiích staromistrovskou atmosféru se kterou je v pěkném kontrastu svobodný autentický projev tance. Mezi převažující zasněnou lyričností a meditativností tanečního projevu, která souzní s klidným tokem vody a občasnou dramatičností a sebeironií vzniká plodné napětí. "